Pár vzkazů veškerenstvu

V pojetí režisérů Jana Horáka a Michala Pěchoučka se Lotzův text po výraznější dramaturgické úpravě posouvá směrem k vnitřnímu konfliktu jediné postavy, jejíž přítomnost na scéně je záměrně pouze tušená. Autoři obracejí divákovu pozornost především k iluzivní podstatě jejího světa a především k samotnému divadlu - v sázce je jeho hluboce dramatická povaha, protože příběh plyne  a postavy se zjevují a mizí skákavě snovou logikou. Je možné nadobro prchnout z archetypálního setkání dobra a zla ? Nebo s neosobním klidem odmítat definitivní mínění o lidském zoufalství, jež je v této inscenaci ústředním a naněkolikrát variovaným motivem? Bolest a touha se v této hře nahlíží feminní a tím poněkud vyostřenou polarizovanější perspektivou. Lidský nebo spíše „její“ život se tu definuje jako tragikomicky nesmělý pokus bez záruky a dimenze přesahující člověka tu přebírá podobu mýtického leč vulgárního vysílače v televizním pořadu. Bagatelizuje se tu vše včetně zrození a smrti, začátku i konce hry. Vše je vzpomínkou a navíc od začátku zašmodrchanou - vzpomínkou na možnou kvalitu lidské existence, na začátek i konec jednoho příběhu.

V roce 2011 v anketě renomovaného časopisu Theater heute označili divadelní kritici Lotze právě na základě této hry za největší talent mladé generace autorů. Inscenace této až nehratelné Lotzovy hry v podání Schauspiel Dortmund získala na NRW-Theatertreffen 2013 hlavní cenu festivalu pro nejlepší inscenaci. Mimo německou jazykovou oblast byla hra inscenována ve Slovinsku a v Norsku. Poslední inscenace této hry vznikla v dubnu 2017 v St. Gallen ve Švýcarsku.

Autorem fotografií je Patrik Borecký.